Štěpánko, společně s Lucií Erbenovou jste ve stejném čase ovládly ženskou část letošního ročníku Adrenalin Challenge Race. Povězte, jaké se ve Vás osobně po proběhnutí cílem po více než pěti hodinách na trati mísily bezprostřední pocity? Co se Vám honilo hlavou?

Především jsem byla vážně šťastná, že jsem závod vůbec dokončila. S Luckou jsme si to šly hlavně užít a chtěly jsme projít všechny disciplíny, což se nám nakonec povedlo. A zároveň se mi neskutečně ulevilo, že už je to za mnou. (rozesměje se)

 

Co jste si v průběhu závodu nejvíc užila? Jaká disciplína, respektive disciplíny, se Vám nejvíc zamlouvaly?

Krásných disciplín bylo vážně hodně (takhle zpětně vlastně všechny; smích), takže se mi těžko vybírá. Kdybych měla něco vypíchnout, tak asi orienťák. Tam bylo fajn, že jsme s Luckou spolupracovaly a utužovaly týmového ducha v těžkých situcích, kdy jsme vůbec netušily, kde se zrovna nacházíme. (znovu se rozesměje) Pak jsem si moc užila ferratu, ale nejlepší byl stejně skok z mostu. Na ten jsem se vážně těšila a naprosto splnil moje očekávání. Udělat krok do prázdna a pak už se jenom spoléhat na nějaké provazy, to je ten správný adrenalin!

 

Co pro Vás naopak bylo v průběhu závodu nejnáročnější? Kde jste si musela sáhnout hluboko do arzenálu svých sil?

Během závodu jsem měla asi tři kritické situace, které byly už fakt daleko za mojí komfortní zónou. (úsměv) Poprvé hned na kolech, když jsme měli vyjet (vylézt) prudký kopec. Tam jsem si musela zastavit a uvědomit si, že si to tady jdu vlastně užít a ne se zničit hned u druhé disciplíny. S Luckou jsme si daly vlastní tempo - a i když jsme byly oproti ostatním dost pozadu, tak jsme nevěšely hlavy a uzpůsobily jsme si závod pro naše schopnosti tak, abysme všechno zvládly.

 

Podruhé jsem si sáhla na dno na paddleboardech. Než jsem se s tím trochu seznámila a zjistila, jak to ovládat, tak už jsem byla dávno někde za mostem a plula do Německa. (smích) Ale nakonec všechno dobře dopadlo. No a potřetí to bylo na traverzu, když jsem se v závěru po celém tom náročném závodu nemohla vytáhnout nahoru do věže. Naštěstí mi tam pánové a kluci pomohli a pak už nás čekalo jenom slaňování a cílová rovinka.

 

Byla tohle Vaše premiéra na adrenalinové/outdoorové akci? A splnila, nebo dokonce předčila, Vaše očekávání?

Ano, něco podobného jsem absolvovala poprvé a byla to vážně jízda! Spousta zážitků, které tvoří jeden veliký, moje očekávání rozhodně předčila. Šla jsem do toho s tím, že bych ten den nějak ráda přežila a odjížděla jsem s novým odhodláním, s mnoha vzpomínkami a hlavně s nově objevenými schopnostmi, co všechno vlastně dokážu. Zkrátka teď si konečně můžu říct, že cítím, že žiju.

 

V čem vidíte svým pohledem specifičnost, jedinečnost a zajímavost tohoto závodu?

Jak už bylo řečeno mnohokrát, tak určitě v jeho různorodosti. Tolik disciplín v jeden den na jednom místě, to je neuvěřitelné! Zároveň bych taky chtěla moc poděkovat celému týmu, který se o nás krásně staral, a i když letos nebyla účast zrovna dvakrát vysoká, tak do toho šli všichni naplno a snažili se užít si to společně s námi (extra bych chtěla pozdravit pána, který se vyskytoval na Tyršově mostě; rozesměje se).

 

Voucher na závod jste dostala jako dárek od svého otce. Jak jste na tento dárek reagovala? Měla jste z něj okamžitou radost, nebo Vás trochu ovládly i obavy, co Vás vůbec čeká?

Nejdřív mě to hodně motivovalo a těšila jsem se, ale čím víc se závod blížil, tím větší jsem měla strach a trochu i doufala, že se z toho třeba nějak vykroutím. Dokonce i ráno v den závodu jsme si s Luckou říkaly, že kdybysme třeba trošku zaspaly… (smích) Tyhle pocity se změnily asi ve chvíli, kdy jsme vlezly do Labe. V ten moment se obavy proměnily v touhu závod dokončit a výzvu splnit.

 

Odměnila jste se po závodě něčím chutným? Každý úspěch by se měl řádně oslavit.

Šli jsme potom s rodinkou hrdě v modrých tričkách na společnou večeři.

 

Navnadila Vás letošní účast natolik, že zvážíte účast v příštím roce? Nebo případně vyhecujte někoho dalšího, kdo by do toho šel?

S hecováním už jsem trochu začala, tak doufám, že za Nymburk příští rok někdo dorazí. Jestli na start nastoupím i já, to je otázka... Rozhodně bych nesměla podcenit přípravu jako letos a pořádně se natrénovat, ale je to challenge a ty já přece přijímám!

 

Foto: Vojtěch Mervart