Rozhovor s Dominikem Luksem
V seriálu rozhovorů s účastníky extrémního závodu Adrenalin Challenge Race 2016 pokračujeme dalším z borců, tentokrát s Dominikem Luksem. I když tohoto závodníka během závodu postihly trable, rval se jako lev a v cíli z něj pozitivní emoce doslova sálaly. Co ho vlastně v průběhu závodu potkalo? Co bylo pro něj osobně nejtěžší? A čím ho ACHR tak okouzlil? O tom i mnohém dalším se Dominik rozpovídal na následujících řádcích.
Dominiku, poděl se s námi prosím o své prvotní pocity, které se v Tobě mísí po skončení závodu (interview bylo také děláno krátce po závodě, pozn.).
No úplně šílený. Pro mě nejhorší, co bylo, tak bylo kolo a tady houpačka z mostu. To bylo asi to nejhorší, na čem jsem byl. Protože na kole jsem neseděl tak deset let. Je tedy pravda, že ještě když jsme šli plavat, tak to byl dobrej šok. A myslím, že tam jsem zatuhnul úplně. A pak, když jsem šel na kolo, tak to byla katastrofa. Jak jsem neseděl deset let na kole, tak to bylo šílený. (rozesměje se) Zatavily se mi lejtka, a jak se mi zatavily, tak jsem vlastně dojel. Pak jsem šel na běh, kde jsem se asi šestkrát zastavil, protože prostě fyzicky i silově jsem mohl, ale lejtka mě neposlouchaly, úplně zkoprněly a dál jsem prostě nemohl. Takže to byl pro mě asi klíč, kdy mi nohy trochu vypověděly službu. Co si myslím, že bylo nejhorší, tak když jsem zabloudil na kole. (usměje se) V místech, kde jsme běželi až nahoru, kde se mělo běžet, po stezce jenom pro běžce, tak já jsem tamtudy tahal kolo, měl jsem ho na zádech a bral jsem to tamtudy, takže když jsem vylezl nahoru s kolem, tak jsem byl dávno hotovej. (smích) Tím jsem si to vlastně prodloužil a zkazil si celej čas, takže jsem nemohl dál moc úplně pokračovat. Chtěl jsem to dohnat aspoň na běhu nebo na něčem, myslím, že jsem si čas aspoň trochu zkrátil, ale nepomohlo to, abych se dostal na nějakou lepší pozici. Plavání pro mě bylo dobrý, jak jsem chtěl, plaval jsem, držel jsem si tempo, ale na tom kole jsem si to trošku „podělal“.
I přes všechny strasti a podobné věci, které Tě postihly, sis ale evidentně závod užil. Hádám správně?
Úplně maximálně na sto procent! Šel bych do toho znova, a kdyby mi někdo řekl, že to půjdeme ještě jednou, tak já bych do toho šel znova!
Která z disciplín pro Tebe byla naopak nejpříjemnější? Kterou bys vyzdvihnul?
Asi všechny, protože já jsem takovej adrenalinovej, že mě to všechno chytlo a pro mě to jsou všechno výzvy. Když mi někdo řekne, že prší, je hnusně a osm stupňů, tak pro mě je větší výzva jít do toho Labe, ještě si zaplavat a potom na kolo. (rozesměje se) Super zážitky pro mě byly hlavně travers, přeletět nad kaňonem Labe, to bylo úplně bomba. Protože já mám strach z bungee, takže pro mě houpačky byly trochu psychický. Takže jsem skákal dolů a pak jsem dobíhal. Zkrátil bych to, líbilo se mi úplně všechno. Bylo to pro mě všechno úplně nejlepší, co jsem asi zažil. Běhů, zápasů a všeho podobného už jsem si prošel maximálně a tohle patří k jednomu z nejtěžších a nejlepších adrenalinových i celkově závodů, který jsem kdy v životě nějak absolvoval.
Už jsi to trochu nakousnul. Pokud vše klapne a příští rok se uskuteční třetí ročník závodu, můžeme s Tvou účastí počítat?
To stoprocentně! A určitě ještě vezmu nějakou partu mejch lidí, co pode mnou trénujou, takže to udělám ještě ve větším, protože jsem to zkusil sám. Pro mě byl trochu problém, že jsem spal asi jenom čtyři hodiny, jelikož jsem byl v Rakousku, přijel jsem a bylo to takový bezprostřední, protože jsem neměl ani kolo. Tak jsem tady zavolal jenom na půjčovnu, půjčil si kolo a řekl si: Jdu do toho bezhlavě! Takže prostě: šel bych do toho znova. Hned!
Foto: Kryštof Kalina a kol.