Karle, loni při premiéře druhé místo, letos nejvyšší stupínek. Cítíte velkou radost?

Určitě! Na Adrenalin Challenge Race jsem trénoval. Termín se sice posunul, ale o to víc mám natrénováno. Další důležitý závody jsem absolvoval předminulej a minulej víkend, takže teď už to byla taková perlička a čeká mě zhruba dvouměsíční pauza.

 

Předčilo Vaše letošní vítězství očekávání, která jste před závodem měl?

Určitě ano. Zase tady byli jiný kluci, bylo jich málo, ale byli kvalitní. Kolo a orientační běh byly dost vyrovnaný, potom už mě zkušenost posunula, jelikož jsem věděl, co čekat od orienťáku. I ferrata letos byla nádhera! Loni jsme ji bohužel nešli, protože byla mokrá cesta. Ale musím říct, že ferrata byla vysilující.

 

Byla tedy právě ferrata tím nejnáročnějším, co jste v průběhu závodu musel zvládnout a překonat?

Navazuje to postupně. Začne to tím, že musíte narychlo přeplavat Labe, na kole bylo neskutečný stoupání, na konci sjezdu jsem navíc málem hodil tlamu. Potom je taky vysilující, ač primitivní, pneumatika; minuta švihání, provazový žebřík – už tam byly ruce unavený – a na to ferrata… Nahoře bylo trochu bloudění, ale okruh jsem dal, takže teď už je to paráda!

 

Co bylo naopak nejpříjemnější a pomyslnou třešničkou na dortu?

Asi travers. To už bylo jenom lehnout si, dát nohy nahoru a přejet tu krásnou dálku. Potom jsem si zahřál ruce při slanění, to bylo moc příjemný. Když ještě odbočím, tak nejhorší byl skok z mostu, toho jsem se bál už loni, když jsem to viděl. Letos jsem šel hlavou dolů, ale nakonec dobrý. (usměje se)

 

Už jste to naťuknul. Jak moc pro Vás byly přínosné zkušenosti a znalosti trati a disciplín z loňského roku?

Člověk ví, jak třeba rozložit sílu, kde to může trochu natáhnout a vím, kde se už trochu láme chleba. To je právě orientační běh, kde se opravdu musíte soustředit, abyste si nezaběhli. Loni jsem si zaběhl až dozadu k workoutovému hřišti. A říkám: Aha, prý když uvidíte Děčín, už je konec závodu. (rozesměje se) A už jsem ho málem opouštěl…

 

Láme se to každou disciplínou, takže určitě to bylo přínosný a člověk musí bejt všestrannej. Ale já moc nejezdím na kole, letos jsem byl až tady a ještě jsem jel na kole mojí dcery jako loni, mám jenom takový trekový. Já spíš běhám a sem tam plavu, ale málo.

 

Po druhé účasti na Adrenalin Challenge Race máte již lepší možnost porovnání a zhodnocení. V čem je tedy závod pod děčínskou skálou jedinečný, zajímavý a pestrý? Co byste vyzdvihl?

Určitě pestrost disciplín, který na sebe dobře navazujou. Člověk si plaváním zahřeje a rozhejbe celý tělo, ač je teda ve vodě – já měl neopren. Na kole pořádně protáhnete stehna a lejtka, začnou pálit. Potom střelbou zapojíte i hlavu. Následuje orienťák – tam jsem poškrábanej od ostružin a spálenej od kopřiv; berete to nejkratší cestou, žádný obcházky...

Je to super, opravdu tenhle závod doporučuju a příští rok určitě dorazím zase. (úsměv)

 

Každý úspěch by se měl řádně oslavit. Jaké plány v tomto směru máte?

Dneska už oslavu plánuju. Mám doma nachlazenej desetilitrovej soudek piva a domluvený grilování, uděláme takový ukončení top sezony. Nějaký úspěšný závody mám letos za sebou, takže jsem spokojenej. (opět úsměv)

 

Už jste to zmínil, ale přesto – příští rok tedy přijedete útočit na pódiový hattrick a zkusíte urvat druhý triumf v řadě?

Určitě dorazím! Já jsem Tepličák – a když jsem závod předloni objevil, takže žena řekla: Nenene, praskne Ti u skoku cévka. Ale jak jsem se sem přijel druhej den na závod podívat, tak už jsem věděl, že příští rok startuju, což se stalo... A příští rok to dám zas!

 

Foto: Vojtěch Mervart