Karle, povězte, jak se cítíte bezprostředně po proběhnutí cílem závodu Adrenalin Challenge Race 2022? (rozhovor byl tvořen krátce po závodě, pozn.).

Jsem starší, bolí to, tréninku bylo míň. Ale trať byla nádherná, adrenalin tomu dává do těla. Tady víceméně získáte adrenalin při několika disciplínách – ať už je to plavání, kolo nebo orienťák (z něj jsem letos neskutečně poštípanej, všude samý kopřivy, to zase budu hořet celou noc; smích).

 

Plavání bylo super, voda teploučká; ferrata perfektní, šli jsme těžší variantu než loni; běh nahoře byl krásnej, ale tam už jsem měl půlku trati křeče jako blázen, potom už to naštěstí bylo lepší.

 

Celkově nádhera, adrenalin je ve mně a těším se – možná – na příští rok, ale už se jenom účastnit. (šibalsky se rozesměje)

 

Takže i na Vás tedy přišla krize v průběhu závodu.

Po ferratě jsem najednou vyběhl a říkám si, no, to bude zajímavý. První křeč jsem měl na kole, kdy jsem dobržďoval prudkou zatáčku, tam jsem málem přelítnul. Jak jsem měl nohu na šlapce, tak mě chytla křeč do lejtka. Od tý doby už se mi to potom opakovalo.

 

Co high jump, jenž Vám původně zakazovala manželka. Už jste si i Vy na něj zvyknul?

Nooo, už je to dobrý. Takhle to vypadá, že je to nízký, ale vylezeš nahoru a říkáš si – do čeho já to zase jdu? (rozesměje se) Ale jo, je to příjemný, skok do peřinky, všem to doporučuju!

 

Byl letošní ročník závodu v něčem specifický, zajímavý, vymykal se nějak nebo něčím oproti předchozím letům? Napadá Vás něco?

Ne, to prostě člověk musí zažít! Ten sled disciplín je jedinečnej. Na začátku si říkáš, hele, támhle si vyběhnu, a než se tam dostaneš, máš všechnu energii pryč a je to úplně jiný. Nejsi čerstvej na každou disciplínu, takže je to opravdu o výdrži, hlavě a samozřejmě i tréninku. A hlavně si to užít!

 

Povedlo se Vám, i díky zkušenostem z účasti na předchozích ročnících závodu, někde v průběhu závodu pošetřit a lépe rozložit síly?

To víte, že jo. Člověk už to nesmí jet na sto procent, protože pokud je patnáct disciplín, tak když pojedeš tři z nich na 100 procent, tak seš mrtvej. Potom už víš, kde máš trochu přidat, kde se musíš na orienťáku orientovat. (smích) Ten je záludnej a hodně se tam láme chleba.

 

Potom musíš makat všude, ale ne naplno, musíš s rozvahou. Je to dlouhý, závod trvá skoro tři hodiny, tudíž si mezi tím musíš dát i nějaký jídlo a pití, dodat energii.

 

Bylo potěšující, že Vás letos bylo na startu zase o něco víc než loni a konkurence byla tím pádem větší?

To každopádně. Na startu jsem viděl i nový tváře – a když jsem viděl jejich figury, říkám si – hergot, dneska to budou brambory. (smích) Ale uvidíme, snad bude aspoň to druhý místo. (Karel nakonec opravdu skončil na druhé příčce). První místo jsem předal loni druhýmu muži závodu, takže si myslím, že dobrý. (rozesměje se)

 

Zamlouvalo se Vám startovat v určitých časových intervalech? Mělo to svoje plusy oproti „masáku“?

Původně jsem si myslel, že ne, líbil se mi hromadnej start. Ale když je potom víc dobrejch závodníků, tak je to asi fajn, jelikož když pořád závodíš, tak máš v hlavě, že je někdo před nebo za tebou a může tě dohnat. Tudíž pokud se všichni odpálí hned ve vodě, tak potom už budou na kole špatný.

 

V intervalovým startu je super, že si můžeš jet podle svýho, ve správnou chvíli si zabojuješ pro sebe a nikdo tě nedemotivuje, a to třeba tím, že ti utíká. (smích) Když někoho doběhneš, tak tě to posílí, a když naopak někdo předběhne tebe, řekneš si, že dvě minuty jsou v čudu. (opět se rozesměje)

 

Je to dobrý třeba i v tom, že vidíme, jak dlouho závodník před námi plave, pro naši orientaci a představu. Takže ano, tahle novinka se osvědčila a líbilo se mi to.

 

Foto: Jakub Nedbal