Gabriela Hampelová o obtížnosti závodu, unikátním zážitku v podobě traversu, šetření energie díky zkušenostem či interesantním zážitku z letošního ročníku
Ženskou stálicí posledních let na Adrenalin Challenge Race v Děčíně je Gabriela Hampelová. Letos byla dokonce jedinou zástupkyní něžného pohlaví na startu. Mezi ženami tedy byla jasnou královnou, celkově závod dokončila na deváté příčce v čase 4 hodiny a 39 vteřin. Klobouk dolů, po loňských zdravotních trablech s kotníkem, kterých jsme se v rozhovoru také dotkli, se vrátila ve skvělé formě. Jak sama přiznává – i během interview to bylo znát – letošní ročník závodu si nesmírně užila.
Gabrielo, popište, jak se chvíli po proběhnutí cílem cítíte? Jaké aktuální pocity a dojmy ve Vás převažují? (rozhovor byl pořízen krátce po závodě, pozn.).
Bezprostřední dojmy? Jsem nadšená, zase jsem si tady zažila něco novýho. A opět to vyšlo krásně.
Předčil v něčem letošní ročník Vaše očekávání? Přála jste si suchou variantu závodu i s ferratou, což se nakonec splnilo.
Kupodivu to předčilo moje očekávání v obtížnosti. Na provazovej žebřík jsem se sotva vyškrábala, tam už jsem měla ruce úplně nateklý, jako když lezu třeba dvě hodiny v kuse. Ale na ferratě jsem to naštěstí rozdejchala, tam jsem předběhla asi pět turistů a běžela jsem dál.
Na kole mě dost zradilo vybavení, protože jezdím na silničním kole a horský svoje nemám, takže jsem měla vypůjčený od táty. Ale je sjetý na silničku, takže po dešti, v blátě a na loužích na mě byla trať moc technická a brzdilo mě to. Tam jsem ztratila odhadem třicet minut, musela jsem čekat. To byl pro mě největší zádrhel.
Co bylo v průběhu závodu naopak nejpříjemnější?
Nejpříjemnější je vždycky extreme travers. To je unikátní zážitek! A upřímně, dneska jsem si užila plavání. Konečně mám naplaváno, ve vodě se cítím komfortně a už vím, co od toho čekat. Na to, že jsem začínala ze zadních pozic s pozdním startem, tak jsem na protějším břehu všechny předplavávala a tady vylejzala už v půlce. (usměje se)
Jak jste zmínila, letos to nebyla Vaše premiéra na Adrenalin Challenge Race. Mohla jste nějak zkušenosti z předchozích ročníků zužitkovat ve svůj prospěch? Například v tom, kde máte šanci pošetřit síly a kde naopak je třeba do toho pořádně šlápnout a zabrat.
Určitě se člověk časem naučí líp pracovat se svojí energií a nevyplácat ji v prvním kopci na kole. Je důležité roztáhnout si energii do těch čtyř hodin. Já jsem letos závod končila s pocitem, že ještě můžu jet dál, což znamená, že jsem tomu nedala všechno. (pousměje se)
Ale vytrvalostní věci mi sedí víc než sprinty. U plavání je strašně důležitý plavat správným směrem, kolmo a ne na bójku, protože to potom „rychlíky“, co se nedívali, unášelo do Německa. (rozesměje se)
Loni Vás při účasti limitoval zraněný kotník. Jaký je jeho aktuální stav?
V rámci možností jsem na nějakých 99 procentech. Kotníček to zvládl krásně, ale bála jsem se o něj. Poslední dobou se modlím za všechny klouby lidstva. (smích) A zatím mi to vychází.
Máte z letošního ročníku závodu nějaký zážitek, který se Vám hodně silně vryl do paměti?
Letos jsem poprvý běžela uphill, takovou zvláštní disciplínu vzhledem k tomu, jaký byly varianty. A v úplně posledních dvou zatáčkách jsem dobíhala kolegu, co se tam trošku trápil – a úplně jsem viděla jeho hrůzu v očích, když zjistil, že za ním šlape holka.
A tak strašně zabral, že už jsem ho nestihla doběhnout. To mě mrzí, u Nebíčka už mi taky docházely síly – o nějakých padesát metrů jsem mohla být ještě o příčku vejš. Tam jsem ještě měla adrenalin, že chci bojovat, ale nezvládla jsem to.
I když jste přiznala, že ráda poměřujete svoje síly s muži, zkusíte do příštího roku vyhecovat nějakou ženu ze svého okolí? Někoho podobně adrenalinově nadšeného a odvážného.
Hecuju spoustu kamarádů už od první ročníku, ale zatím se mi nikdy nepovedlo nikoho nahecovat. Až letos tady mám kamaráda, Patrika (Keborta; skončil v závodě na sedmém místě, pozn.). A zvládl to dobře. (usměje se) Ale stejně tvrdejch holek je málo. (na závěr se rozesměje)
Foto: Jiří Knejp
