Perlou doprovodného programu Adrenalin Challenge 2017 bylo vystoupení světového rekordmana ve slackline Dannyho Menšíka. V Děčíně Danny přešel nejdelší highline v ČR dlouhý cca 260 metrů nad kaňonem Labe z Pastýřské stěny do věže děčínského zámku. S Dannym jsme pořídili exkluzivní obsáhlé interview, v němž prozradil podrobnosti o své přípravě, vystoupeních či dosavadní kariéře, kterou lemuje řada úspěchů.

Danny, jak sis slackline v Děčíně užil a jaké jsou Tvé dojmy a pocity z něj?
Užil jsem si to moc. Od rána sice byla makačka to natáhnout, ale kluci od lanovky nám moc pomohli. Bylo trochu drama s bouřkou, ale ta naštěstí odešla. Byl jsem nervózní a chtěl jsem, aby to lidi bavilo a abych to přešel z první, což se povedlo a byl to skvělý pocit.

Co říkáš na atmosféru a počet lidí, kteří se na Tvou show přišli podívat? Čekal jsi Ty osobně, že o ni bude až takový zájem?
I přes déšť a bouřku bylo na Smetanově nábřeží a v okolí docela dost lidí a vytvořili pěknou a srdečnou artmosféru. Jsem rád, že jsem nezklamal očekávání a ukázal jsem, co umím.

Patřil tento slackline k těm náročnějším nebo naopak lehčím, které jsi již ve své kariéře absolvoval? Čím byl případně specifický a zajímavý?
Sice mám přešlý kilometr, ale 260 metrů je pořád opravdu dlouhá lajna. Nebylo to vůbec zadarmo a měl jsem namále.Vystoupení jsou vždycky těžká, kvůli zodpovědnosti vůči lidem. Lidi rádi fandí, což je super, ale já to musím filtrovat a soustředit se na svou chůzi. Ruch davů to dělá těžším, ale intenzivnějším zážitkem. Oproti chození v horách v tichu je to jiné.

Pojďme nyní ke slackline obecněji. Přibliž lidem, jak ses k tomuto odvětví vlastně dostal a co Tě k tomuto životnímu hobby, pokud to tak mohu říct, vedlo?
Ke slackline mě dostal kamarád, se kterým jsem byl lézt na skalách. Natáhl mi kraťounkou lajnu a já to zkoušel celý den až do večera, dokud jsem to nepřešel. Ale ze začátku mi to vůbec nešlo. To nejde nikomu. Ale jak se na tom člověk jednou naučí, je to závislost.

Pokud by měl běžný smrtelník zájem zkusit si slackline, co všechno to pro něj obnáší a jaké fyzické či jiné dispozice je k tomu potřeba mít? Pověz také, jak náročný slackline je.
Kdokoliv, kdo zvládá chodit po chodníku rovně, zvládne při troše píle a tréninku i slackline. Častokrát lidi říkají, že jim to nejde a že to pro ně není, ale to jen nezkoušeli dost dlouho. Je to nezvyklý pohyb, který si ale lze osvojit a zvládne to každý.

Když si rozpomeneš na své začátky ve slackline, co pro Tebe bylo nejobtížnější a jakým způsobem ses postupně zlepšoval až takovým způsobem, že držíš světový rekord?
Začátky jsou nejtěžší, ale jakmile to rozejdeš a chodíš pravidelně, tak progres přijde sám. Hodně těžké pak je začít s highline (slackline ve výškách). Začít chodit ve výškách znamená odbourat strach a popřít základní lidský instinkt být v bezpečí. Ale i strach z výšek a pádů se dá odbourat trénikem. Všichni se vymlouvají, že mají strach z výšek a tím pádem to není pro ně... Blbost! Já jsem byl p...... až za ušima, když jsem to zkoušel poprvé, podruhé, i dlouho po tom, co už jsem něco ve výšce přešel. Ale pak to odezní. Je to jen o zvyku a mentální síle.

Slackline má různé disciplíny, není jednolitý. Jaké konkrétně?
Začíná se v parku na nízké slackline, a když už to je delší a musíš na to nastupovat ze sedu, tak je to longline. Když se taková lajna napne ve výšce například mezi skály, tak je to highline. Když to dáš v parku do výšky pasu, hodně napneš a skáčeš na tom, tak to je trickline. Zkrátka taková akrobacie, jako na trampolíně. Pak třeba nad vodou je to waterline. A takhle se to ještě dá hodně kombinovat.

Jestli mám správné informace, tak kolem Tebe je partička lidí, kteří se také věnují slackline, dělají na něm například i show. Můžeš nějak blíže tuto komunitu představit?
Není to kolem mě. Já jsem jeden člen z téhle velké rodinky. Dřív nás bylo pár desítek, teď jsou to stovky, tisíce lidí, co mají nějakou lajnu doma a občas to někam vytáhnou. Jádro, tu slackline rodinku, pak tvoří pár desítek lidí, co se pravidelně potkává v parcích a na skalách. V létě pak pořádáme mítinky a malé festivaly, kam přijíždí i lidi ze zahraničí. I my jezdíme na festivaly všude možně po Evropě. Vystoupení a show nás pak dělá jen pár. To už je pak transformace hobby v práci, což je příjemné.

Předpokládám, že před jednotlivými vystoupeními absolvuješ také nějakou přípravu. Jak probíhá a co je její hlavní náplní?
Každé vysotupení je úplně jiné. Někdy jde čistě o přechod, častěji to je na kratších lajnách mezi třiceti až padesáti metry, kde jde i o triky a práci s publikem a hudbou. Jediné, co pak připravuji, je choreografie a načasování. To ostatní už umím díky letité praxi.

Je při Tvém sportu nutné dodržovat určitou životosprávu?
Nutné není nic, ale já se mám rád a rád jím dobře a zdravě. Myslím, že to pak má vliv na to, aby se člověk cítíl dlouhodobě dobře. Jím všechno, ale nejdůležitější je podle mého názoru pestrost. Hodně ovoce a zeleniny je sice klišé, ale to je základ. Pak si rád ujíždím na raw dobrotách, jím například lifebary (raw a bio tyčinky, pozn.).

Má podle Tvého názoru slackline šanci prosadit se jako organizovaný sport? Například včetně mistrovství. Nebo už něco takového je?
To je složité. Tady se slackline nemůže brát jako celek. Jediné, kde opravdu závody a pravidelné soutěže mají smysl, je trickline. Trickline má už širokou paletu triků, které se čím dál více blíží spíše gymnastice než slackline, ale to není špatně, prostě si to jde svou cestou. Zde se již soutěží v soubojích jeden proti jednomu vyřazovacím způsobem s rozhodčími a vším, co připomíná běžný sport.

Na druhé straně v highline lze soutěžit leda v délce a času. V délce se soutěží dlouhodobě. Ne na jednom místě v jeden čas. Trhají se rekordy, ale není to žádné mistrovstí. Na čas existují nějaké soutěžě, ale to je takové zpestření a nemá to takovou hodnotu jako jet vyrazit ven, vyhlédnout si projekt (nový směr) a ten si splnit. To je podstata highline/slackline.

Čemu kromě slackline se ještě věnuješ a co Tě – včetně dalších outdoorových sportů – baví?
Miluju lezení na skalách a v horách, paraglide, skialpy a běhání v horách.

Foto: Kryštof Kalina