Milan Doubek o mixu úlevy, nadšení a radosti, jedinečnosti disciplín, nové „ferratové lásce“, překrásném místě k závodění i odměně po jeho dokončení
Posledním mohykánem, který bojoval s nástrahami disciplín na trati letošního ročníku závodu Adrenalin Challenge Race, byl Milan Doubek. Závod sice mezi muži dokončil na poslední 14. příčce v čase 04:31:34,44, ale pozůstatky erupce jeho nadšení a euforie z protnutí cílové pásky jsou u Rogala rozpoznatelné možná ještě dnes. A ve stejně pohodovém duchu se nese i pozávodní interview s tímhle sympatickým chasníkem.
Milane, jak jste se cítil po proběhnutí cílem extrémního závodu Adrenalin Challenge Race 2022, kdy jste na trati strávil více než čtyři a půl hodiny? Byl jste hodně vyčerpaný a unavený?
Byl, strašně! Ale v cílové rovince, i když jako poslední závodník na trati, s potleskem v uších od vás všech, to byl skvělý mix pocitu úlevy, nadšení a radosti z toho, že jsem závod dokončil.
Jak moc naopak tyhle pocity únavy přebil adrenalin, který Vám koloval v těle?
Adrenalin mi pomáhal během celého závodu, v nekonečných minutách, kdy jsem měl celé nohy v křeči. To byly momenty, kdy adrenalin fungoval nejvíc a vždy mě nakopnul k dokončení další z disciplín a posunutí se k vytouženému cíli. A pocit štěstí v cíli je nejvíc!
Z komplexního hlediska hodnotíte závod jednoznačně pozitivně a jakou skvělou a jedinečnou zkušenost?
Rozhodně jej vnímám pozitivně. Je to, alespoň pro mě, naprosto jedinečný mix disciplín, které prostě jinde nejsou! Zkušenosti mam dvě, které mi vyvstanou na mysli, kdykoliv si na závod vzpomenu.
První je, že když moje hlava nepovolí, zvládne tělo fakt mnohem víc, než jsem si původně myslel! A druhá jest, že člověk míní - jsem připravený - realita mění - mam sakra co dohánět do závodu v roce 2023!
Když se podíváme na jednotlivé disciplíny, které pro Vás byly nejpříjemnější a nejvíc jste si jejich zdolávání užíval?
Ferratu. Poprvé v životě jsem tuhle disciplínu vyzkoušel a hned se zamiloval. Letní dovolená už je směřovaná do Rakouska, vyzkoušet vyšší level. A pak slaňování, to byl adrenalin nakonec, kterej skvěle završil celý závod!
A u které jste se naopak musel trochu hecnout a „kousnout“, aby se Vám povedlo ji zdolat?
U orientačního běhu. S neznalostí místa jsem byl chvílemi ztracenej, ale zase jsem se hezky proběhl po Děčíně. (smích)
Zmíněný mix technických a silových disciplín byl i pro Vás výhodou?
Ano, závod je sestavený tak, že každý šílenec, který se na nedělní event přihlásí, musí zvládat od všeho něco, respektive musí být zdatný ve všech směrech, ať už na kole, ve vodě, na laně nebo při běhu v lese. A to je velký rozdíl proti jiným závodům, kde se vesměs opakují podobné vzorce zdolávání překážek a rozdílná je jen délka tratě.
Místo konání závodu, přírodní scenérie kaňonu Labe a jeho přilehlé okolí, je podle Vás vybráno vhodně?
Děčín je překrásné místo! Pro závod úplně ideální. S trochou snahy a umu se v okolí dá sestavit velmi náročná trať a jednotlivé disciplíny na sebe navazují tak, že to má spád. Skvěle to prověří houževnatost, vůli a připravenost účastníků.
Letos poprvé se startovalo intervalově a nikoli hromadně. Považujete to za výhodu a lepší variantu, než je hromadný start všech závodníků naráz?
Jak v čem. Při hromadném startu člověk tak nějak podvědomě drží tempo, nebo se aspoň snaží být na dohled těm lepším spoluzávodníkům - a tím se samozřejmě motivuje k vyššímu výkonu a nemá čas bojovat bitvu ve vlastní hlavě.
Ale zase, na překážkách se pak stejně dobří závodníci mohou potkat a vznikají prostoje. Když však startujeme intervalově, výše zmíněné odpadá a naopak víc a víc je pak závod i o hlavě a vnitřním nastavení.
Odměnil jste se nějak po závodě? Zlatavým mokem, dobrou večeří nebo nějakou grilovačkou s přáteli?
Po závodě pro mě největší odměnou bylo přivítání od členů rodiny, od Adama a Elišky, kteří tam se mnou byli celý závod a podporovali mě. Doma jsem se pak naládoval k prasknutí, to je jasný. Steak a pivko po závodě nesmí chybět! (rozesměje se)
Foto: Jakub Nedbal
